Důl Skalka

Důl Skalka se nachází v městě Mníšek pod Brdy v okresu Praha-západ. Historie těžby železných rud na ložisku sahá do dávné minulosti. Jako první zde kutali nízkoprocentní oolitickou krevelovou rudu již Keltové. Nejednalo se samozřejmě o hlubinou těžbu, ruda byla většinou těžena pouze na výchozech – takzvaný „železný klobouk“.

První doložená písemnost týkající se hlubinné těžby pochází z roku 1746. Z této doby existuje i dochovaná důlní mapa, na které je již zachycena jáma sv. Antonína Paduánského s poměrně velkým rozfáráním ložiska a s vyznačenými důlními budovami na povrchu, z čehož vyplývá, že těžba byla zahájena již dávno před tímto datem. Významným vlastníkem se později stala císařovna Marie Terezie, podle které bylo dílo pojmenováno „Důl jejího veličenstva Marie Teresie". Stejnojmenná těžní jáma se z části dochovala dodnes. Později důlní provoz patřil hraběti Collredo-Mannsfeldovi. Vytěžená ruda byla odvážena povozy do Staré Huti u Dobříše a dále zpracovávána na surové železo.

Ložisko tehdy bylo otevřeno několika úvodními díly: šikmá jáma Terezka, šachta Bernardy a štola Emilka. Důl pracoval s různými přestávkami způsobenými pohybem cen železa na trhu až do období První republiky, kdy nad těžbou přebírá správu Živnostenská banka. Ta jej roku 1938 prodává jedné z největších tehdejších těžebních organizací Pražské železářské společnosti. PŽS registruje dílo Skalka jako svůj důl č. XIV, zahajuje okamžitě systematický průzkum a ložisko otevírá přípravnými pracemi až na 18. patro novým úklonným hloubením. Během tohoto období probíhaly rozsáhlé adaptace úvodních děl a jam (jáma Terezie, šachta Josef). Díky zvýšené potřebě železa během II. světové války se na ložisku prudce zintenzivňovala těžba. Byli přijímáni noví zaměstnanci a některá díla byla nově vystrojena. Dále se razilo několik nových komínů pro gravitační dopravu rubaniny a vylepšení větrání.

Největšího rozmachu se důl dočkal v poválečných letech, kdy po znárodnění bylo jasné, že naše hospodářství bude potřebovat tisíce tun oceli. Tato „ocelová horečka“ se citelně dotkla nejen dolu, ale i městečka Mníšku, jeho následného prudkého rozvoje a sociálních poměrů. V blízkosti města byl vybudován nový rozsáhlý komplex zpracovatelského závodu na zhrudkování nízkoprocentní železné rudy – dnešní Kovohutě Mníšek. Postupně dochází k likvidaci starého důlního provozu pod Skalkou, z něhož funkční zůstává pouze šikmé I. hloubení, které po adaptaci dopravuje rudu z dobývek na 16. patro. Roku 1953 je zahájena ražba 1270 m dlouhého dopravního překopu vedoucího do nového zpracovatelského závodu. Dále bylo započato z přípravnými pracemi, které ložisko otevřely na 28. patro a vyhloubena Slepá jáma, jejíž 36. patro dosahuje hloubky 120 m pod povrchem. Roku 1956 je spuštěna mechanizovaná těžba za pomoci pneumatických nakladačů zajišťující nepřetržitý přísun vyrubaného materiálu k hrudkovacím pecím po dobu 10 let.

Po roce 1966 je ložisko vytěženo a další práce jsou v podstatě nerentabilní. Ještě dlouho po ukončení těžby na povrchu pod hřebenem Skalka probíhaly rekultivační práce. Dnes pod vzrostlými stromy oko nezasvěceného návštěvníka ani nezaznamená, že zde probíhala po dobu téměř 200 let intenzivní rozsáhlá důlní činnost. V současnosti je dílo stabilní bez nežádoucích projevů na povrchu.

Na podzim roku 2004 zahájila Montánní společnost – společnost pro studium, dokumentaci a ochranu technických památek báňské historie, práce směřující ke zpřístupnění části úvodních děl veřejnosti a dala tak vzniknout jedinečnému hornickému muzeu. Jedná se o unikátní technické dílo z devadesáti procent zajištěné valenými klenbami betonové výztuže typu Neubauer, které svým rozsahem a architektonickou zajímavostí nemá u nás obdoby.

Při prohlídce se svezete celkem 3 km důlním vláčkem a projdete si asi kilometr důlních chodeb. Průvodce vám dá mnoho zajímavých informací o činnosti dolu i celkově o této lokalitě.