Hrad Borotín

Hrad Borotín je zřícenina hradu asi jeden kilometr jihovýchodně od stejnojmenné obce v okrese Tábor. Stojí na ostrožně nad Starozámeckým rybníkem v nadmořské výšce 500 m. S přilehlým barokním hospodářským dvorem Starý zámek je od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka.

V historických pramenech se hrad poprvé uvádí k roku 1356 v predikátu Vítka z Borotína, který pocházel z jedné z větví nejmocnějšího jihočeského rodu Vítkovců, pánů z Landštejna, a který je i možným zakladatelem hradu. V držení jeho potomků zůstal pak hrad ještě téměř celé století. Jeho potomci Jan a Heřman byli přívrženci Husova učení a významnými postavami doby, Heřman z Landštejna a Borotína byl 16. 10. 1423 na Svatohavelském sněmu dokonce jako zástupce kališníků zvolen do dvanáctičlenné zemské vlády.

Další majitel hradu, Mikuláš z Landštejna a Borotína, byl od roku 1426 rovněž jedním ze spojenců a hejtmanů táborské strany. Roku 1434 se však moudře rozhodl přejít k umírněné koalici, čímž si 21. 5. 1434 vysloužil obležení Borotína táborským vojskem. Prudké počáteční zteči hrad odolal a na dlouhodobé obléhání neměli Táboři ve svízelné politické situaci ani pomyšlení. Od Borotína odtáhli ku Praze a do středních Čech, kde byla o několik dní později, 30. 5., u Lipan vybojována jedna z rozhodných bitev, předznamenávající konec polních vojsk. Když se po klamném manévru rožmberských nechali sirotci vylákat a otevřeli vozovou hradbu, pronikl do ní vyčleněný jízdní oddíl, v němž kromě jiných bývalých táboritů nacházíme i Mikuláše z Borotína. Ten také prodal hrad Borotín před rokem 1446 svému spolubojovníku od Lipan Janu Malovcovi z Pacova.

Hrad poté mizí z písemných pramenů až do počátku 17. st, kdy jej roku 1613 potomek Jana Malovce Pavel prodává Kryštofu Vojkovskému z Milhostic. Jeho synové se zapojili do stavovského povstání a odplatou jim byl hrad i dvůr vypleněn a vypálen. Po bělohorské porážce byl Vojkovským hrad s dvorem, pivovarem, městečkem Borotínem a příslušnými vesnicemi konfiskován a prodán jako „zámek starý řečený Borotín“ 16. 3. 1623 Polyxeně Lobkovské z Pernštejna. Ještě v témž roce se v další zprávě hrad popisuje „toho jest toliko jméno a zdi bez krovu zbořené, dvůr všechen spálený“.

Paní Polyxena připojila Borotín ke svému jistebnickému panství, jehož osudy sdílel až do 20. století. Po dvou staletích v lobkovickém držení prodal Ferdinand z Lobkovic roku 1829 jistebnické panství železářskému podnikateli Janu Nádhernému z Prahy, který byl o devět let později povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „z Borutína“. Posledním majitelem panství z tohoto průmyslnického rodu byl v polovině 20. století Konstantin svobodný pán Nádherný z Borutína. Po roce 1948 se svými potomky emigroval, potomci žijí v Rakousku a Kanadě.

V průběhu dalších let byly chátrající budovy hradu rozebírány na stavební materiál pro domky okolního obyvatelstva stejně jako na výstavný barokní dvorec v místě bývalého předhradí. Zejména západní část jádra výrazně poškodila těžba kamene. Ještě v polovině 19. století byly zbytky zdiva hradu mnohem výraznější, jak ukazují i kresby a rytiny v dílech F.A. Hebera a A. Sedláčka.

Z bývalého hradu (dnes nazývaného Starý zámek) stojí dosud zbytek válcové věže a přilehlého gotického paláce, který měl klenuté přízemí. Z vnitřního opevnění zůstal jen zbytek vysunuté hranolové věže. V letech 1980–1982 bylo zdivo zříceniny odborně konzervováno.

Toto místo bylo i jednou z mnoha zastávek Karla Hynka Máchy a v roce 1977 se zde natáčela pohádka „Honza málem králem“. Dle pověsti se tu zjevuje Bílá paní, jejíž dřevěnou sochu najdete u hradu.