Odkaliště Kovohutě Mníšek

Na severovýchod od dosud spíše výletního a zemědělsky orientovaného městečka Mníšek pod Brdy začalo v roce 1952 budování velkého zpracovatelského areálu, který dostal název Železnorudné doly a hrudkovny n.p.

Provoz podniku byl zahájen v sobotu 1. října 1955. Železná ruda byla do areálu dopravována z 16. patra dolu pod Skalkou 1 270 m dlouhým dopravním překopem na vozících taženými elektrickou lokomotivkou. Dopravní tunel byl vybudován v letech 1953–1956 a slouží pro přístup do dolu dodnes.

Zpracování chudé rudy bylo však od počátku neefektivní. Při zpracování rudy připadal na 1 tunu surového železa náklad asi 1 100 Kčs oproti limitu 920 Kčs. Projektovaná kapacita dolu měla být 360 kt za rok. Této kapacity však nikdy nebylo dosaženo. Nejvyšší roční těžba 156 kt byla dosažena v roce 1960. Koncem šedesátých let polevil politický tlak a těžba železné rudy v Mníšku byla pro naprostou nerentabilnost k 27. říjnu 1966 ukončena. Po zpracování již vytěžené rudy byl 8. ledna 1967 ukončen i provoz hrudkovacích pecí.

Vybudovaný areál u Mníšku nicméně dále sloužil ke zpracování kovů jako Kovohutě Mníšek. Významným produktem byly hliníkové slitiny (zejména z hliníkového odpadu), které byly dodávány v odlitcích nebo i tekutém stavu. Byly zde též vybudovány provozy na výrobu ocelových tryskacích prostředků granulací roztaveného ocelového odpadu či bezpečnostně náročná aluminotermická výroba. Ze vstupní suroviny, oxidu vanadu či niklu, se musí odredukovat kyslík, což se děje spalováním hliníku. Produktem byly legovací přísady pro výrobu ocele (například ferovanad). V Kovohutích byly dále vyráběny izolační a exotermické materiály nebo hliníkové granálie – do vodní lázně byl vstřikován tekutý hliník.

V současné době je v areálu několik samostatných společností. Výroba hliníkových slitin a zpracování hliníkových stěrů již zanikla. Je zřejmé, že při používaných popsaných surovin a technologií nebylo možné zcela ochránit okolní přírodu před ekologickou zátěží těžkými kovy. Postiženo bylo nejen přímé okolí východně od areálu (Bažantnice a okolí rybníku Sýkorník), ale i povodí Bojovského potoka. Dodnes se v areálu nachází tisíce tun toxického odpadu.

V jímkách původního odkaliště najdete tekutinu azurové barvy. Tekutina obsahuje sloučeniny těžkých kovů (např. kobalt, měď), směsi fluoridů a chloridů či vanadové sloučeniny. Podle některých zdrojů tyto látky výrazně překračují povolené limity pro životní prostředí (100 x–1000 x). Na internetu lze najít několik článků o snahách sanace této velké ekologické zátěže, zatím však žádné nemají konkrétní podobu...