Pomník obětem požáru Ústavu sociální péče v Měděnci

Pomník obětem požáru Ústavu sociální péče v Měděnci stojí na místě tehdejšího Ústavu sociální péče, který v nočních hodinách z 1. na 2. listopadu 1984 vyhořel. Při požáru zahynulo 26 chovanek a několik dalších utrpělo zranění.

Budova původně sloužila továrně na výrobu nití E. Altmanna, kde pracovalo 250 zaměstnanců z Měděnce a okolí. Ta v roce 1948 zanikla. Od počátku 50. let 20. st. do roku 1960 zde působila poddůstojnická škola Pohraniční stráže, kterou později vystřídal Ústav sociální péče pečující o fyzicky a duševně postižené dívky. Po tragickém požáru v roce 1984 byla dvoupatrová budova se zděným přízemím a dřevěnou nástavbou zcela zničena. Zbytky budovy byly zlikvidovány a v roce 2008 zde vznikl pomník.

Požár založila šestnáctiletá chovankyně Eva Kováčová, která zapálila skříň s novinami. K velkému rozsahu tragédie přispělo několik okolností – uzamčené telefony (aby je vychovatelky nepoužívaly k soukromým hovorům), nefunkční hasicí přístroje, absence nouzových východů a hydrantů.

Požárníky se podařilo zavolat až z telefonu ve vesnici. Dle výpovědí požárníků telefonní hovor nesměřoval na okresní ohlašovnu požáru, nýbrž na jednu z dobrovolných požárních jednotek v okolí. Při samotném požáru zavládl zmatek, neboť dle slov vychovatelek byly chovanky zvyklé na půlnoční buzení na WC, a tak ve chvíli, kdy je vyhnaly z ložnic, se jim vracely zpátky do požáru. Přesto všechno se vychovatelkám částečná evakuace chovanek zdařila.

Po pozdním příjezdu požárníků byl požár už v takovém rozsahu, že se nebylo možné do budovy dostat. V té době neměli požárníci adekvátní vybavení – chyběly nehořlavé obleky či dýchací přístroje. U ústavu se nenacházel zdroj vody a bylo nutné zavést cisternovou kyvadlovou dopravu. Při této tragédii nejvíce pomohl číšník ze zdejší restaurace, který s nasazením vlastního života z hořící budovy vynesl 15 dívek. Po požáru byl dokonce stíhán pro násilnou trestnou činnost kvůli konfliktu s požárníky, kteří se nesnažili tak jako on. Později dostal vyznamenání za statečnost.

Soud označil za hlavní viníky této tragické události žhářku Evu Kováčovou a vychovatelky tehdejšího ústavu. Eva Kováčová patřila do jiného druhu zařízení. Byla zdravá a bystrá, jen poněkud narušená a delikventní – tento ústav nebyl na tento druh péče zařízen. Vychovatelky problematické dívky nezvládaly, byly příliš kruté, své chovanky tlumily zbytečnými léky. Výjimkou nebyly ani nepřiměřené tresty. Dvě z nich byly odsouzeny za týrání svěřené osoby na jeden rok odnětí svobody, třetí vychovatelka pak na devět měsíců.

Eva Kováčová dostala pětiletý trest. Vzhledem k tomu, že fyzicky napadala dozorce, trest jí byl opakovaně prodlužován a pardubické vězení opustila až po devíti letech. Tehdy se jí ujal jezuitský páter František Lízna. Po půlročním soužití se páter dostal na úplné dno, neboť Eva dostávala záchvaty těžké agrese vůči sobě a několikrát se pokusila o sebevraždu. Poté se Evy ujala jeho švagrová Alena. V té době Eva prodělala operativním zákrokem proměnu v muže, z vlastního rozhodnutí se z ní stal René Lízna. Když Alena odjela do Kanady, René zapálil byt a ohrozil tak všechny obyvatele domu. Tehdy se měl René vrátit do vězení, avšak psychologové rozhodli, že je vážně nemocný a byl umístěn na uzavřené oddělení v psychiatrické léčebně v Brně. Po propuštění z léčebny spáchal sebevraždu skokem pod vlak.

Tato událost se později stala námětem filmu Requiem pro panenku, který však obsahuje mnoho nepřesností. Žhářku Evu Kováčovou ztvárnila Anna Geislerová. Její filmová role však skutečné Evě vůbec neodpovídá. Film se natáčel na Zámku Lešná, na Zámku ve Veselí nad Moravou a v Kroměříži.