Rudá věž smrti

Rudá věž smrti ve Vykmanově (německy Weidmesgrün) u Ostrova je dokladem tragických nelidských podmínek, které panovaly v uranovém hornictví Krušných hor v 50. letech 20. století. V letech 1951–1956 areál sloužil jako pracovní tábor pro politické vězně Vykmanov II (krycí název „L“ - likvidační).

Sedmipatrová věž sloužila v rámci oddělení technické kontroly Jáchymovských dolů k soustřeďování uranové rudy a čistého smolince z uranových šachet na Jáchymovsku a jejímu zpracování drcením, za účelem transportování do SSSR.

Vězni byli nuceni, bez jakýchkoliv ochranných obleků, vyvážet rudu naloženou ve vozících do nejvyššího patra věže a přesypávat ji na obrovská síta, jimiž ruda padala až do přízemí. Dole pracovali další vězni, kteří měli za úkol pomocí dřevěných palic napěchovat rozmělněnou rudu do železných barelů (výška 50 cm a váha maximálně 80 kg), aby se celé zaplnily. Sudy pak byly zapečetěny a odváženy vlakem do SSSR. Méně kvalitní ruda se na vagóny nakládala volně. Touto prací se zvedala obrovská mračna dusivého prachu, který nechránění vězni dýchali a polykali. Radioaktivní prach se jim ukládal také v oblečení, které nosili po celý svůj pobyt v táboře (jedině spodní prádlo se měnilo každé 3 týdny). Prachu bylo tolik, že jej vítr roznášel po celém táboře.

Následkem špatné stravy, těžké práce a vysoké radioaktivity většina z dělníků pracující ve Věži smrti zemřela. Míra radiace byla tak vysoká, že dokonce i civilní zaměstnanci, kteří obsluhovali olověné váhy, na kterých se sudy před odjezdem vážily, dostávali kritickou dávku. Kvůli množství úmrtí a také kvůli rudé barvě cihel, ze kterých je věž postavena, ji vězni začali přezdívat Rudá věž smrti.

Tábor "L" skončil oficiálně koncem května 1956, ale pod hlavičkou "Pomocného tábora u tábora C" zde vězňové pracovali i nadále. Poslední pracovní nasazení muklů a bachařů je zdokladováno v polovině roku 1958, do roku 1961 zde pracovali pouze civilisté.  V roce 1962 areál dostala plzeňská Škodovka - Závody V. I. lenina. Zde se vyráběly trolejbusy do roku 2004 – poté se výroba přesunula do Škody Electric v Plzni. V roce 2008 tento areál získala Konfederace politických vězňů České republiky. Ve stejném roce byla Věž smrti prohlášena za národní kulturní památku.

Z celého areálu se dodnes zachoval sklad a věž. Věž je o sedmi podlažích z neomítnutého cihlové zdiva zastřešena pultovou střechou. Uvnitř byl vložen výtah. K věži je připojen expediční sklad s ocelovou nakládací rampou. Do budovy vedou dva vstupy z jižní strany přes nakládací rampu do haly a druhý ze západní strany ve věži.

V roce 2022 byla v Rudé věži smrti, resp. v bývalém skladu, otevřena expozice připomínající život vězňů v uranovém lágru komunistického Československa. Prostřednictvím dobových pramenů, fotografií, svědectví pamětníků přibližuje historii tábora i jeho fungování.

Expozice je rozdělena do několika částí. Ta první ukazuje, co se stane s člověkem, když se do tábora dostane – fotografie beze jména symbolizují to, že příchodem do tábora se z jednotlivce stane součást masy, kterou režim vnímal jen jako otrockou sílu. Na druhém konci věže jsou pak medailony se jmény, fotografiemi či s osobními vzpomínkami vězňů.

Na informačních panelech se lze dočíst také o historii těžby uranu či všedním životě vězňů i dozorců v táboře. Expozice připomíná i pozdější historii tábora – od 60. let zde fungovala továrna na trolejbusy a zároveň jeho část dodnes slouží jako věznice.