Štola Johannes

Štola Johannes se nachází v jedné z nejpozoruhodnějších rudních oblastí České republiky, kterým je skarnový revír Zlatý Kopec (dřívější název Kaff) nacházející se ve strmém svahu nad pravým břehem Zlatého potoka, v bezprostřední blízkosti státní hranice s Německem. Ten je i se štolou Johannes součástí památky světového dědictví UNESCO Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří.

Již od dvacátých let 16. století se zde dobývaly rudy cínu, železa, mědi a později i zinku. Celé návrší Kaff s nesčetným množstvím povrchových dobývek, odvalů, zabořených šachet a štol si zachovalo autentický charakter historické montánní krajiny.

Největším dolem revíru Zlatý Kopec – Kaff byl důl Johannes. Těžba započala v 16. století, vrchol báňské činnosti spadal do 18. a částečně do 19. století. Pokusy o nový průzkum byly podnikány v 90. letech 19. století a ve 20. letech 20. století. Po II. světové válce pak národní podnik Geologický průzkum prováděl vrtné průzkumné práce v letech 1959–62 a 1963–67.

Štola Johannes je mimořádně zachovalý komplex historických důlních děl, ve kterém staří horníci vyrazili podzemní komory obrovských rozměrů, jaké lze i jinde ve světě vidět jen málokde. V tomto směru je důl Johannes naprosto výjimečný. Největší komora má půdorysné rozměry 60 x 20 m, při výšce 10 až 12 m.

Předmětem těžby byly měděné a cínové rudy. Železné rudy, které se ve skarnovém ložisku hojně vyskytují, nebyly dobývány, protože příměs zinku a mědi značně zhoršily jejich vlastnosti a ztížily kovářské zpracování vyrobeného železa. K ražení důlních děl se používalo převážně želízek a mlátků, ve vhodných podmínkách s pomocí tzv. sázení ohně, při kterém se hornina snáze uvolňovala. Postup byl za použití běžných hornických nástrojů a nářadí pracný a pomalý. Želízkem a mlátkem se za 6ti hodinovou směnu na chodbě o profilu zhruba 2 x 1 m vylomilo asi 2,5 cm. Chodby se razily proto většinou jen o průlezných profilech. Pomocí želízka a mlátku se prováděla ražba důlních děl až do poloviny 18. století, první použití střelného prachu pro trhací práce v dole bylo zaznamenáno v roce 1627 v Banské Štiavnici, odkud se postupně rozšířilo do dalších zemí.

Chodby ražené pomocí želízka a mlátku lze rozeznat podle charakteristických rýh na stěnách chodeb tzv. křesanic – můžeme je vidět např. téměř po celé délce štoly Johannes a v některých úsecích komor. Výlučné postavení želízka a mlátku jako základních pracovních nástrojů v hornictví ilustruje také jejich použití v hornické symbolice, kde zkřížené želízko s mlátkem jsou od 12. století základním hornickým znakem.

Rudy se z jednotlivých chodeb dopravovaly ručně v necičkách, proutěných koších nebo kolečkem a poté ve vědrech byly vytahovány na denní světlo, kde byly dále tříděny a zpracovávány. Po zpřístupnění ložiska štolou byly k dopravě rudy využívány dřevěné vozíky, které se pohybovaly po pojezdech z fošen. Rudy se ven vynášely pomocí ručních vrátků tzv. rumpálů, na přelomu 13. a 14. století se z vrátků vyvinuly žentoury, nejdříve poháněné lidskou nebo koňskou silou, později, tam kde to bylo možné, poháněné vodními koly. K obsluze ručních vrátků bylo potřeba 2 až 4 mužů, k pohonu koňského žentouru podle velikosti 2 až 4 koní. Hloubkový dosah rumpálu byl max. 60 m, koňským žentourem bylo možno těžit materiál až do hloubky 200 m, žentoury poháněné vodní silou umožňovaly těžbu z hloubky až 600 m. Rumpály byly využívány zhruba do konce 16. století. S koncentrací těžby do větších důlních provozů jejich použití ustalo a pro těžbu až do použití parního stroje v 19. století byly využívány koňské nebo vodní žentoury. Na jámě dolu Johannes byla vystavěna funkční replika ručního žentouru, kterou je možno shlédnout v rámci povrchové části prohlídky.