Svatomikulášská městská zvonice - pozorovatelna StB Kajka

Svatomikulášská městská zvonice se nachází v Praze na Malostranském náměstí. Zvonice byla vybudována s kostelem sv. Mikuláše na návrh barokního architekta Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Anselmo Lurago ji pouze dokončil podle jeho plánů v roce 1755. Výška věže je stejná jako výška vedlejší kupole chrámu, ochoz, je ve výšce 65 m a vede sem 215 schodů.

Věž patřila obci, nikoliv církvi, což vyjadřuje znak Malé Strany nad vchodem. Proto má také č.p. 556, zatímco kostelní stavby popisná čísla většinou nemají. Věž má také samostatný vstup z náměstí. Věž sv. Mikuláše byla poslední hlásnou věží v Praze. V roce 1891 se z ní odstěhoval poslední hlásný, jehož úkolem bylo zvonit při požáru a ukazovat směr červeným fáborem z okna, v noci pak lucernou. Po něm zde bydlel malíř Jan Vochoč, který maloval hlavně Hradčany a malostranské střechy.

Byt věžníka je ukázkou standardu bydlení nižších vrstev v metropoli druhé poloviny 18. století. Obytné zázemí se skládalo z dobově standardních místností: obytné, tzv. světnice, a provozní, tzv. černé kuchyně. Světnice sloužila jak k odpočinku, tak ke stravování a práci. Černá kuchyně byl standardní prostor pro vaření a topení ve všech dobových typech obytných staveb. Součástí expozice je i pohled do barokního kanalizačního systému.

Od roku 1964 do konce roku 1989 zde byla pozorovatelna Státní bezpečnosti. Měla krycí název Kajka, ale neformálně se jí říkalo Dědkostroj či Dědkárna – obsluhu stanovišť totiž často brigádnicky zajišťovali bývalí příslušníci StB v důchodu. Služba měla od roku 1978 k dispozici také záběry kamery snímající Mosteckou ulici až ke Karlovu mostu. Úkolem agentů v tomto objektu bylo monitorování zastupitelských úřadů USA, Západního Německa (NSR), Spojeného království, Itálie, Francie, Japonska nebo Jugoslávie.

Obdobných pozorovatelen měla Státní bezpečnost v Praze více než 70. Tyto prostory si oficiálně pronajímala Městská inspekce Požární ochrany pod legendou požární prevence. Ve skutečnosti byl uživatelem 5. odbor Správy sledování StB. Tento speciální útvar vystupoval pod krycím názvem „IV. Správa Sboru národní bezpečnosti“. Tato síť pozorovatelen umožňovala tzv. trasové sledování. Sledovači se vzájemně informovali o pohybu sledované osoby či vozidla, aniž by opustili ukryté stanoviště.

Nyní je prostor jediným veřejně přístupným místem tohoto typu, které je uchováno v relativně dobové podobě. V interiéru se dochovalo původní obložení stěn a zbytky elektroinstalace. Expozici doplňuje krátký film přibližující život ve věži za časů jejího obsazení StB.