Tschinkelova vila - dětská psychiatrická léčebna

Tschinkelova vila je dvoupatrová stavba s věží, kterou si nechal postavit ve své době významný podnikatel Anton Tschinkel na návrší pod Krásnou vyhlídkou v lázeňském městě Dubí v letech 1864-1865. V roce 1885 zasáhla celosvětová krize a jeho podnik se ocitl v konkurzu. Budova poté postupně přešla do rukou státu, po roce 1923 byla využívána jako zotavovna, za nacistické okupace pak jako škola. Po 2. světové válce zde byla umístěna dětská léčebna pro nemocné tuberkulózou. Někdy v těchto letech byla v blízkosti vily postavena druhá menší budova, která sloužila jako karanténa. Později, v první polovině roku 1957, byla léčebna TBC přestavěna na dětskou psychiatrickou léčebnu. Po změně režimu v roce 1989 byl areál léčebny označen za nedostačující a příliš nákladný na provoz. Pacienti byly postupně přesunuti do zařízení v Hájí u Duchcova. Budova, přestože již nebyla pravidelně využívána, ještě v 90. letech minulého století prodělala poslední rekonstrukci. Bohužel později došlo k výbuchu v kotelně, který stavbu poškodil. Od 90. let minulého století je budova s přilehlými pozemky v soukromých rukách. V současné době ji i s přilehlými pozemky vlastní pan Jaroslav Pok – bývalý starosta Moldavy.

V souvislosti s dubskou léčebnou se zmiňuje také používání elektrošoků. Jeden z jejích někdejších pacientů, teplický rodák Roman Szpuk, se domnívá, že je jako šestiletý sám zažil.
„Ležel jsem v bíle vykachlíkované místnosti. Vzpomínám si na ostré umělé osvětlení, jakési gumové hračky, které jsem svíral nebo byly jinak spojeny s utrpením, a na hroznou bolest, jako by mě někdo operoval bez anestezie,“ vypráví.
V léčebně byl od září do listopadu 1966 na základě soudu, který probíhal mezi jeho matkou a otcem.
„Řádové sestry byly přísné, některé nás i bily. Zvlášť zlá byla sestra Bonifáca. Jednou jsem ji viděl v noci na chodbě plakat. Ptal jsem se jí, co ji bolí. Odpověděla, že srdce. Od té noci na mě byla mnohem hodnější,“ líčí Szpuk.

Některé zdroje uvádí, že počátkem šedesátých let začala v tomto ústavu práce s halucinogeny během psychoterapie. Údajně mělo jít o LSD, které bylo do šedesátých let hojně využíváno například pro zpřístupnění biografické oblasti podvědomí a léčbu duševních chorob.
„Nikdy jsem neslyšel, že by se u nás LSD podávalo dětem. V klinickém použití bylo jeho používání u dospělých nejvýraznější před rokem 1968, pak byl ústup pro obavy ze zneužívání,“ říká k tomu bývalý přednosta Dětské psychiatrické kliniky při Fakultní nemocnici v Motole Vladimír Hort. Na důkazy o používání drogy nenarazil ani archivář Karel Vilím při přípravě své knihy Dubí: město lázní, skla a porcelánu. „Historií budovy jsem se zabýval, ale na informace o používání LSD jsem nenarazil. To bych si pamatoval,“ podotýká.

Ať už je skutečnost o podávání LSD dětem pravda či nikoliv, na děsivé pověsti tohoto místa to rozhodně neubírá, a dodnes má toto místo zvláštní atmosféru.