Vyšehradské kasematy a Gorlice

Kasematy jsou chodby v opevnění renesančních, barokních a klasicistních pevností. Primárně tyto chodby sloužily jako přístup ke střeleckým či dělovým komorám, výpadním brankám a podobným vojenským zařízením. Později sloužily také jako skladiště zbraní a jiného vojenského materiálu a jako prostor pro ubytování vojska.

Vyšehradské kasematy byly vybudovány roku 1742, stavbu vedl inženýr Berdiquieri. Chodby kasemat kopírují obvodové zdi hradeb, místy mají slepé výklenky. Jsou zhruba 1,6 m široké a 2,6 m vysoké, v pravidelných rozestupech jsou opatřené větracími šachtami, které ústí na hradební ochozy. Místy jsou chodby vybavené střílnami pro ruční palné zbraně a výklenky, do nichž vojáci ukládali zbraně a nářadí.

Vyšehradské kasematy jsou rozděleny na čtyři úseky a mají celkovou délku 1 017 m. První dva úseky vedou z Cihelné brány, jeden ústí do sálu Gorlice, druhý do dělostřeleckého redanu, v němž je Letní scéna. Třetí úsek, tzv. Martinské kasematy, vede v blízkosti rotundy sv. Martina a ústí do příkopu před Leopoldovou bránou, kde končí i čtvrtý úsek, tzv. Podolské kasematy, který příkop spojuje s druhým vstupem poblíž dětského hřiště. Na chodbách jsou patrné zbytky původního elektrického osvětlení, které do kasemat nainstaloval František Křižík.

V listopadu roku 1744 chtěli Prusové vyhodit Vyšehrad do povětří a navezli do kasemat 133 sudů se střelným prachem. Poslední voják měl tehdy odpálit doutnáky. Tento plán překazili tři podskalští občané, kteří do kasemat pronikli a doutnáky včas odstranili. Marie Terezie je pak za tento hrdinský čin vyznamenala.

Stejně jako všechny ostatní nově budované barokní pevnosti v Čechách se vyšehradská citadela nikdy vojensky neuplatnila a neovlivnila rozhodujícím způsobem válečné střety v 18. a 19. st. Po zániku převážné části pražské barokní fortifikace zůstal Vyšehrad uceleným a významným dokladem vývoje pevnostního stavitelství v Praze po třicetileté válce.

Gorlice je podzemní sál uvnitř hradeb Vyšehradu. S rozlohou 230 m² a výškou 13 m je největším podzemním prostorem na Vyšehradě. Postaven byl v letech 1656–1678 po dodatečné změně tvaru bastionu sv. Bernarda. V případě válečného ohrožení měla Gorlice sloužit jako shromaždiště vojska, skladiště střeliva a potravin. V minulém století sloužila jako protiletecký kryt, skladiště brambor a zeleniny.

Dnes je tento prostor využit jako galerie, od 90. let je zde umístěno šest originálních barokních soch z Karlova mostu: sousoší sv. Bernarda s Madonou (M. V. Jackel, 1709), sousoší sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského (J. B. Kohl, 1708), socha sv. Vojtěcha (F. M. Brokoff, 1709), socha sv. Anny (M. V. Jackel, 1707), sousoší sv. Ludmily s malým Václavem (M. B. Braun, 1724). Sochy jsou seřazeny přesně podle postavení jako na Karlově mostě.