Zámek Červená Lhota

Zámek Červená Lhota (německy Rothlhotta) je renesanční vodní zámek ve východní části jižních Čech na severu Jindřichohradecka. U něho se nachází stejnojmenná ves, nyní část obce Pluhův Žďár. Zámek s rybníkem, parkem a některými hospodářskými budovami je od roku 2001 národní kulturní památkou. Zámek stojí na skále, která se přehrazením údolí a zvýšením hladiny vody stala ostrůvkem v zámeckém rybníku. Má uzavřenou čtyřkřídlou dispozici kolem čtvercového nádvoří. Přístup k zámku je po kamenném mostě. Uprostřed severního křídla proti mostu se nachází vstupní věž s barokním portálem z r. 1641.

První písemná zmínka pochází z roku 1465. Gotická tvrz v údolí Dírenského potoka na žulovém skalním útesu vznikla již ve 14. st. Přehrazením potoka hrází a odlámáním skalní šíje se skála změnila v ostrov. V roce 1530 se majiteli tvrze stali rytíři Kábové z Rybňan. Jan Kába z Rybňan nechal starou gotickou tvrz přestavět na pohodlnější renesanční zámeček, zvaný od té doby Nová Lhota.

Pojmenování Červená Lhota se objevuje až od počátku 17. století, podle barvy zámku. Podle pověsti získal svou červenou barvu, když čert unesl nevěřící zámeckou paní, kterou na zámek přivedl rytíř Kába, a její krev pokryla stěny nesmazatelnou barvou. Lokální historické prameny se však nezmiňují o žádné události, s níž mohla legenda souviset.

Na konci 16. st. získali zámek Růtové z Dírné. Jako utrakvistům jim ovšem byl majetek po bitvě na Bílé hoře roku 1620 konfiskován, i když se českého stavovského povstání nezúčastnili. V dobách třicetileté války vlastnil místní panství italský rytmistr Antonio Bruccio. Po jeho smrti koupil zámek v roce 1641 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Po roce 1641 a v letech 1658–1678 probíhaly na zámku barokní přestavby, které proměnily šlechtické sídlo na letohrádek, kam Slavatové zajížděli z nedalekého Jindřichova Hradce.

Po vymření rodu Slavatů po meči v roce 1693 zdědila Červenou Lhotu po roce neteř posledního Slavaty Marie Terezie. Provdala se za Arnošta Bedřicha z Windischgrätze, kterému panství předala, a tím přešel letohrádek do rukou Windischgrätzů. Od poloviny 18. století se majitelé opět několikrát změnili. Za Ignáce Stillfrieda pobýval v letech 1796–1799 na zámku skladatel a spoluzakladatel německé opery Karl Ditters von Dittersdorf. Od roku 1835 vlastnili zámek postupně členové čtyř generací knížecí rodiny Schönburg-Hartenstein, německých říšských knížat. Jejich rod zámek obýval až do roku 1945, kdy jim jako německým občanům byl zkonfiskován. Poslední majitelé dali přestavět v polovině 19. století zámeckou věž a štíty upravit novogoticky. Mezi lety 1903–1913 byly za prince Johanna Schönburg-Hartensteina tyto úpravy odstraněny a nahrazeny památkově poučenou neorenesanční přestavbou podle projektu architekta Humberta Walchera z Moltheimu, která dala zámku jeho dnešní podobu.

Po převzetí zámku Československým státem zde v roce 1946 nalezla místo dětská ozdravovna. Rok na to byl převzat Národní kulturní komisí a od roku 1949 je zpřístupněn veřejnosti.