Zauhlovací a vodárenská věž

Tato ojedinělá technická stavba tvoří již od doby svého vzniku nedílnou součást panoramatu Vratislavic nad Nisou. Nachází se v areálu bývalé továrny na koberce, dnes areál Intexu.

Její historie sahá do let 1916–1918, kdy byla během první světové války vystavěna italskými válečnými zajatci. Tuto vskutku ojedinělou technicky i esteticky pregnantně řešenou stavbu nechal vystavět Alfréd Ginzkey, nejstarší syn zakladatele továrny Ignáce Ginzkeye. Zauhlovací věž projektoval vídeňský architekt Leopold Bauer, původem z Krnova. Zděná věž o celkové výšce 60 metrů má tři nadzemní podlaží a vyhlídkovou terasu. V přízemí se nacházela strojovna, ve střední části dva zásobníky na uhlí a v horní části vodojem. Uhlí bylo do areálu továrny dopravováno z veseckého nádraží až k patě věže železniční vlečkou. Přivezené uhlí bylo do zásobníků ve věži dopravováno velkokapacitním vysavačem. Uhlí smíchané s mourem dopravoval transportér vodorovnou šachtou do sousední kotelny se 75 m vysokým komínem. Vodorovná šachta se nacházela v horní části dodnes dochovaného viaduktu se dvěma mohutnými oblouky. Kotelna vyráběla páru, která následně poháněla čtyři turbíny vyrábějící elektřinu. Větší část elektřiny spotřebovala továrna, přebytek pak zásoboval veřejnou síť. Pára sloužila i jako zdroj tepla a používala se jako pohon místní lokomotivy, která ji čerpala přímo v kotelně. Vodojem v horní části věže byl zhotoven z ocelových plátů. Voda sem byla čerpána z podzemních nádrží přivaděčem z rybníků v prosečském Pekle. Na nejvýše umístěnou vyhlídkovou terasu se lze dostat po litinovém schodišti při vnitřní stěně věže.

V roce 1970 se začalo topit mazutem a zauhlovací věž tak ztratila svou původní technickou funkci. V současné době je objekt nepřístupný a opuštěn. Objekt byl v roce 2015 prohlášen za kulturní památku. Věž se snaží zrekonstruovat spolek AvantgArt, který ji chce přeměnit na kulturní centrum Zauhlovačka. Plánuje se pořádání koncertů, přednášek a výstav. Zároveň by měla věž sloužit jako rozhledna.