Jeskyně Na Špičáku

Jeskyně Na Špičáku nacházející se pod kopcem Velký Špičák mezi obcemi Supíkovice a Písečná na Jesenicku jsou nejstarší písemně doložené jeskyně ve střední Evropě (první písemná zmínka pochází z roku 1430). Jeskyně sloužila často jako úkryt, o čemž svědčí četné nápisy na stěnách (nejstarší z roku 1519).

V letech 1884–1885 byla jeskyně pro veřejnost zpřístupněná Moravskoslezským sudetským horským spolkem. Přes 400 metrů dlouhý podzemní labyrint chodeb a puklin je vytvořen v devonských mramorech (mořské usazeniny, stáří 350–380 milionů let). Vývoj krasových prostor byl výrazně ovlivněn tavnými (tajícími) vodami ustupujícího ledovce, které daly jeskyním chodbám konečnou podobu.

Za války se v jeskyni ukrývali obyvatelé z okolí, i němečtí vojáci. Ještě počátkem roku 1947 se v ní schovávali příslušníci organizace Wehrwolf. V roce 1949 převzal opuštěnou jeskyni Komunální podnik v Jeseníku a následně národní podnik Turista – Severomoravský kras, který ji v letech 1954–1955 znovu upravil, elektricky osvětlil a doplnil o štolu nového východu. Slavnostně byla jeskyně otevřena v květnu 1955.

V roce 1994 byl přístup k jeskyni i některé části prohlídkové trasy přizpůsobeny parametrům invalidních vozíků a podzemní labyrint se stal bezbariérovým. V letech 2021-22 prošla kompletní rekonstrukcí historická provozní budova s pokladnou.

Prohlídková trasa v jeskyni je 230 metrů dlouhá a jako jediná jeskyně v ČR umožňuje bezbariérový přístup i vozíčkářům.

Zajímavostí také je, že již ve středověku se v okolí těžil velmi kvalitní mramor, zde též nazývaný „Slezská Carrara“. Mramor se vylamoval, a v posledním z lomů vylamuje dosud, ve velkých blocích, z nichž se tesaly ozdobné prvky staveb, reliéfy, pomníky i sochy, nebo se rozřezávaly na dekorativní obkladové či dlažební desky. Kolem poloviny 19. století jezdili formani ze Supíkovic s vápnem a mramorovými pomníky až do dnešního Maďarska, Polska a na Ukrajinu.