Důl Mauritius

Důl Mauritius je zaniklý cínový důl u Hřebečné nedaleko Abertam v okrese Karlovy Vary. V provozu byl od 16. století do čtyřicátých let 20. století. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka. V roce 2014 byl důl Mauritius prohlášen za národní kulturní památku, od roku 2019 je součástí památky světového dědictví UNESCO Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří.

Ložisko cínové rudy bylo těženo od šestnáctého století soustavou mělkých šachet, které se později staly součástí dolu Mauritius, který se v té době jmenoval podle prvního majitele Behrův důl. Šachta dolu postupně dosáhla hloubky 84 metrů, kde na ni navazovala dědičná štola Blasius, které zajišťovala odvodňování dolu. Na povrchu na šachtu navazovaly drtírny rudy, cínová a arsenová huť, kovárna a další provozy.

Do počátku sedmnáctého století se v dole vytěžilo nejméně 8 000 tun cínu. Po třicetileté válce došlo k poklesu těžby, ale na rozdíl od jiných dolů v okolí těžba pokračovala a v období 1751–1810 zde bylo získáno 1 200 tun cínu. Po roce 1795 však roční produkce poklesla na pouhých pět až deset tun cínu ročně. V roce 1878 bylo zmodernizováno vybavení a zavedena elektřina, přesto však výsledky těžby nesplnily očekávání a roku 1891 byl pravidelný provoz dolu ukončen.

V následujících desetiletích probíhalo pouze zmáhání starých děl a průzkumné práce. V roce 1936 prodalo Abertamské těžařstvo důl Mauritius britské společnosti British Continental Mining. Ta jej však musela po připojení Sudet k nacistickému Německu postoupit německé těžařské společnosti. Teprve během druhé světové války byla v letech 1941–1944 jáma Mauritius prohloubena do hloubky 145 metrů, ale k znovuzahájení těžby již nedošlo a práce byly ukončeny v listopadu 1944.

Podle poválečného geologického průzkumu představují nevytěžené zásoby asi 26 tisíc tun rudy s průměrným obsahem 0,79 % cínu, ze kterých by bylo možné získat 200 tun čistého kovu. Rudy těžené v minulosti však obsahovaly 2–4 % a ve výjimečných případech, tzv. handštánech, až 20 % cínu.

Roku 2008 začalo město Abertamy odkrývat ústí štoly Kryštof a o dva roky později začalo s pracemi, které umožnily štolu v roce 2015 zpřístupnit veřejnosti. Hlavní atrakcí celé 400 metrů dlouhé trasy je rozlehlá komora na konci štoly. Dobývka je dlouhá 65 metrů, široká 4 až 9 m. V některých místech má výšku 15, někde ale až 25 m.