Památník Vojna

Památník Vojna je autenticky dochovaný vězeňský areál, svého druhu ojedinělý ve střední Evropě. Památník se nachází uprostřed lesů 5 km jihovýchodně od Příbrami, na rozhraní katastrů obcí Lazsko, Lešetice a Zavržice, v místě známém výskytem železné, stříbrné a uranové rudy. Byl vybudován v letech 1947–1949 německými válečnými zajatci jako pracovní tábor; pojmenování dostal podle nedalekého vrchu Vojna (666 m n.m.), na jehož úpatí se nachází. Obdobná zařízení existovala rovněž na Jáchymovsku a Slavkovsku ve spojitosti s těžbou již zmíněné strategické uranové rudy.

Na přelomu 40. a 50. let 20. století museli být němečtí zajatci dle uzavřených mezinárodních smluv odsunuti do Německa. Nastal problém, jak zaplnit uvolněná pracovní místa. V důsledku komunistického převratu v únoru 1948 a následného společensko-právního vývoje se rozhodlo tehdejší vedení státu využít pro tyto účely značné množství pracovní síly z řad tzv. chovanců tábora nucených prací, kteří začali od poloviny roku 1949 naplňovat bývalý zajatecký pracovní tábor na Vojně. Jednalo se o lidi, kteří byli z politických důvodů, protiprávně, internováni bez soudu. Postupně zde vznikl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. K 3. 3. 1950 měl 530 chovanců a k 3. 5. 1951 již 761. Byli využíváni k plnění úkolů v rámci důlní činnosti i k zajišťování chodu lágru, včetně jeho rozšiřování. Ostrahu areálu vykonávala od května 1950 samostatná rota speciálního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB) s názvem Jeřáb III.

Reorganizací byl v roce 1951 Tábor nucených prací Vojna přeměněn v Nápravně pracovní tábor Vojna (v dobovém označení NPT – U), což bylo vězeňské zařízení. Na Vojnu byli umisťováni především "...nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločinci...", tedy lidé z řad stoupenců demokracie odsouzení nejednou ve vykonstruovaných procesech na 10 a více let, nejčastěji za velezradu, pokus o velezradu, napomáhání k velezradě, vyzvědačství, pokus o nedovolené opuštění republiky, podvracení lidově demokratického zřízení. Spolu s nimi zde absolvovali výkon trestu také vězni kriminální, retribuční a odsouzení za tzv. černý obchod.

Ze záznamů Centrálního archivu Vězeňské služby ČR v Praze lze vyčíst, že v NPT Vojna bylo k 1. 9. 1952 umístěno 719 vězňů, k 1. 3. 1953 již 964 a k 1. 7. 1956 při předávání z působnosti vězeňského zařízení Ostrov nad Ohří pod sféru Krajské správy Ministerstva vnitra v Praze dokonce 1517 potrestaných. Na základě dohody z 21. 10. 1949 a následného ujednání z 28. 7. 1950 mezi Ministerstvem spravedlnosti, velitelstvím Sboru vězeňské stráže a národním podnikem Československé doly o pracovním nasazení vězňů se tito podíleli na práci v příbramských uranových dolech a dále na výstavbě nové části města Příbram.

V souvislosti s úbytkem vězňů po amnestii v roce 1960 a s ohledem na další provozní důvody byl NPT-U Vojna k 1. 6. 1961 zrušen. Zbylí vězni byli z části převedeni do nedalekého NPT Bytíz (v dobovém označení NPT-Z). Toto vězeňské zařízení funguje doposud, avšak v jiných podmínkách. Areál Vojny využívala v letech 1961–2000 armáda.

V dlouhé řadě jmen politických vězňů upoutají pozornost ta, která patří lidem, co se v předchozím historickém vývoji výrazným způsobem zasloužili o náš stát. Poúnorové Československo se jim "odměnilo" nuceným pracovním nasazením při těžbě uranu za ostnatými dráty. Nechyběli mezi nimi známí vědci, umělci, duchovní, politici, sportovci (hokejoví reprezentanti, mistři světa z let 1947 a 1949).

Zvlášť hořkou ironií osudu je skutečnost, že se zde objevili mnozí hrdinové protifašistického odboje a spolu s nimi i jejich nedávní protivníci, hitlerovští váleční zločinci, příslušníci bývalého nacistického aparátu, kolaboranti a zrádci, které v nejednom případě vedení tábora záměrně dosazovalo na místa kápa mezi potrestanými. A s těmito vězni museli strádat dlouhá léta lidé zcela nevinní.

Touha po svobodě vedla mnohé z vězňů k organizování pokusů o útěk, vesměs neúspěšných. Docházelo i k protestním akcím, známá je například hladovka na táboře Vojna v červenci 1955, která skončila 11 rozsudky za velezradu a pobuřování, s tresty v rozmezí od 4 do 12 let. Korunním svědkem při vyšetřování tohoto případu se stal retribuční vězeň Pampl, za okupace příslušník nacistického sicherheitsdienstu, který organizátory akce z řad politických vězňů prozradil státní bezpečnosti. Po pěti letech se dostal za vzorné chování na svobodu, naopak poslední z iniciátorů hladovky byl na svobodu propuštěn až na amnestii v roce 1968. Tyto osudy by nám měly být mementem.

V lednu 2001 byl areál vyhlášen kulturní památkou a v roce 2005 po náročné rekonstrukci zpřístupněn veřejnosti.