Skanzen Solvayovy lomy

Skanzen Solvayovy lomy se nachází v katastru obce Svatý Jan pod Skalou ve Středočeském kraji. V areálu bývalých lomů bylo vytvořeno v muzeum, které je věnováno těžbě a dopravě vápence v Českém krasu, geologii a speleologii, nákladní lanové dráze a vidět můžete i dobovou strojní dílnu. Součástí skanzenu je i rekonstruovaná úzkorozchodná dráha, po které se můžete rámci prohlídky svézt. Navštívit můžete i podzemní štolu, kde najdete několik kusů lokomotiv provozovaných v letech 1930 až 1963. V areálu skanzenu je i pár kusů demprů (BelAZ, Terex, Stavostroj), tzn. nákladních automobilů konstruovaných pro povoz v povrchových lomech.

Solvayovy lomy byly po několik desetiletí významným dodavatelem kvalitního vápence pro chemickou výrobu. Na objem těžby byly kladeny vysoké nároky, a tak užívaná technologie těžby prodělala více změn, než kolik se dotklo některých starších dolů za celá staletí. Zajímavým vývojem prošla i doprava vápence, který nebyl dopravován jen po železnici a zpevněných cestách, ale také pod zemí a část své cesty urazil dokonce vzduchem vysoko nad korunami stromů.

Lom byl založen, aby zásoboval vápencem továrnu v Neštěmicích u Ústí nad Labem, která se zabývala výrobou sody tzv. Solvayovou metodou. Od toho je odvozen i nejčastěji užívaný název lomu a název dnešního skanzenu. Vlastníkem a provozovatelem lomu byl stejně jako u neštěmické továrny Rakouský spolek pro chemickou a metalurgickou výrobu a výrobu amoniakální sody systém Solvay.

Těžit se začalo roku 1918. Pro rozpojování kamene se používala pneumatická kladiva a vrtačky. Stlačený vzduch pro pneumatické nástroje zajišťovaly kompresory poháněné nejprve zapůjčenou parní lokomobilou, později benzinovým motorem. Roku 1925 se podařilo zavést do lomu elektřinu, což umožnilo nahradit spalovací motor k pohonu kompresoru za elektrický a pořídit i výkonnější kompresor. V roce 1928 již byl lom vybaven třemi elektromotory o celkovém výkonu 85,75 koní a osvětlení závodu zajišťovalo přes 60 žárovek.

Největšího rozmachu dosáhla těžba v lomu za druhé světové války, kdy byla podřízena německému plánovanému hospodářství. Vybavení lomu bylo rozšířeno o elektrický a dieselový bagr a nové dieslové a benzinové lokomotivy. Pro nedostatek pohonných hmot během války však musel být dieselový bagr přestavěn na elektrický a jedna benzínová lokomotiva byla dodatečně osazena generátorem na dřevoplyn.

Roku 1945 byly lom i neštěmická továrna znárodněny a podřízeny národnímu podniku Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Již roku 1950 však došlo k další změně, neboť tento národní podnik byl zrušen a část jeho majetku přešla pod nový podnik Továrna na sodu, n.p., Neštěmice (TONASO).

Důsledkem masivní těžby těch nejkvalitnějších vápenců během války, nebyl v následujících letech příznivý poměr vytěženého vápence a materiálu, který musel byt ukládán na haldy. Nepomohly pokusy o rozšíření těžby ani o její mechanizaci, lom již nedokázal dostatečné dodávky vápence zajistit a TONASO jej předalo národnímu podniku Železnorudné doly n.p. Nučice, který jej obratem přenechal podniku Československé státní silnice Praha n.p.

Silničáři upřednostňovali jiné technologie, a tak došlo ke zrušení úzkorozchodné dráhy a jejímu nahrazení nákladními automobily. Až do roku 1963 probíhala těžba vápence jako materiálu pro opravy silnic, ale po zprovoznění nového moderního lomu u Vinařic, bylo rozhodnuto o ukončení těžby.

Provozovatelem skanzenu je spolek Společnost Barbora, který expozici neustále rozšiřuje a každoročně pořádá několik významných akcí. V areálu skanzenu je stánek s občerstvením.